Balkánský hattrick

Rubrika Blog fanoušků & Groundhopping je určena všem, kteří se chtějí podělit s ostatními návštěvníky našeho portálu o své zážitky z cest za svým klubem, groundhoppingem, a nebo o své názory na dění ve světě fanoušků. Text a fotografie posílejte na info@supporters.cz (Blog fanoušků & Groundhopping).

Na Balkán jsem se vydal pošesté, poslední výprava, během které jsme nacestovali na kilometr přesné tři tisíce kilometry, však byla suverénně nejbohatší a nejpestřejší. Osmidenní cestování jsme si užili o to více díky návštěvě tří fotbalových utkání a spousty legendárních stadionů.

Už první večer před příjezdem do Budapešti je nám slovy recepčního vyhrožováno policií kvůli rozdílným představám o času příjezdu do hotelu. Pomatenec však tuší, že mu teče bot, přijde o hosty a vítězství si tak připisujeme my. Žádná policie ani storno poplatky se nekonají. Musíme sice narychlo měnit místo noclehu, ale následný noční exkurz centrem Budapešti a ubytování v příjemném motorestu za metropolí nikomu vůbec nevadí. Naopak.

Z Budapešti se vydáváme do zhruba pěti set kilometrů vzdáleného Bělehradu. Od maďarských hranic projíždíme krajinou naprostého ničeho. Desítky kilometrů prázdna lemují pouze rozestavěné domy u dálnice nebo benzinové stanice. Oblast působí smutně, depresivně, nehostinně.

Lístek za kilo? No dávej!
V Bělehradu kupujeme, nutno dodat, že s drobnými pochybami lístek za stovku od překupníka na kvalifikační zápas Srbsko – Portugalsko, před kterým se docela hrubě opíjíme s náhodně poznanými Srby v útulné hospůdce v těsné blízkosti stadionu Crvene Zvezdy. Jsou nám také za pár korun nabízeny lístky na zápas Ligy mistrů mezi CZ a Liverpoolem, ale s díky odmítáme. Další cesta do Bělehradu během dvou týdnů nemá v našich diářích místo.

Po příchodu na slavnou Marakanu kalným zrakem zaměřuji na nejlepšího fotbalistu planety, Cristiana Ronalda. Je to sportovec z jiné planety. Pohyby, gesta, práce s míčem, výběr místa. Hráči sice nejsou to, proč chodím už dvacet let na fotbal, ale z Ronalda jsem opravdu unesený. Lístky dostáváme do rohu Marakany Sever, domova fanoušků CZ, Delije, kteří se nachází zhruba ve středu obrovské tribuny. Všude okolo jsou pak běžní reprezentační fandové, rodiny s dětmi nebo menší skupinky méně známých srbských táborů. Více než fotbal samotný mne však zajímají kdejaké zákoutí Marakany.

Procházím pod sektory Delije, sleduji zápas a ochozy z různých míst stadionu. Příznivci Crvene Zvezdy prezentují děkovný nápis Čechům za podporu v problematice Kosova. V několika chorálech si notují s Grobarema, kteří se usídlili naproti. Své klubové spory přenáší fanoušci Partizanu i na utkání reprezentace a matně z dálky pozoruji, kterak se začínají bít mezi sebou. Každý dotek Cristiana Ronalda doprovází ohlušující pískot, místy mne mrazí v zádech. Portugalsko před 40 tisíci diváky vítězí 4:2. Fandění Srbů je v podstatě omezeno na několik jednoduchých chorálů, pískot na Portugalce a odpovídačku Kosovo-Srbija. Snad jsem toho čekal od Srbů i více, ale i tak to bylo asi o tři třídy výše, než atmosféra na utkáních české reprezentace.

Druholigový exkurz na bělehradském předměstí
Následující den je na programu prohlídka historického centra Bělehradu s exotikou v podobě návštěvy místní druhé ligy. Nemůžu si pomoci, ale stará historická část města se mi nelíbí. Působí na mne až příliš špinavě, zanedbaně a chaoticky. Čest jí sice v mých očích zachránil příjemný bulvár v centru, ale ani tak se pro mne nejedná o město, které bych v dohledné době toužil navštívit znovu.

V podvečer míříme linkovým autobusem Novým Bělehradem plným moderních budov až do okrajové čtvrti Zemun, která už spíše připomíná rozlehlou klidnou vesnici. Nový Bělehrad je město ve městě. Nadčasové stavby, banky, velké firmy, relativně čistá sídliště, hezké barevné paneláky.

Zápas mezi Zemunem Bělehrad a Grafičarem Bělehrad sledují asi čtyři stovky diváků. Polovinu návštěvy tvoři kotel domácích. Začínají sice fandit tak od 15. minuty, ale snaží se celý zápas. Prezentují choreo s nápisem, kterému nerozumím, odpalují nějaké dýmy, těm rozumím. Může být. Kdo by zde čekal vůni grilovaných klobás nebo masa, odešel by s prázdnou. Místo fotbalové klasiky je podáván pokrm „kikiriki“. Sušené ovoce a sladkosti na špejlích.

V souvislosti s Bělehradem jsem byl ještě zklamán jinou věcí. Sídlí zde dva balkánští fotbaloví giganti, slovutná Crvena Zvezda a její městský konkurent Partizan, jehož stadion navštěvujeme také po tom, co nám jej vrátný bez větších okolků otevírá.

Kromě nejbližšího okolí obou stadionů jsem však bohužel nenarazil na jediné graffiti, nebo jakoukoliv jinou propagaci klubů. Milionkrát přestříkané tagy u cest nebo domech vážně nepočítám. Minimálně v této oblasti bych ve městě čekal trochu jinou kulturu.  Nebýt návštěvy reprezentačního zápasu, ani bych nevěděl, že se v Bělehradě hraje fotbal. Stejně tak snad během celého víkendu nepotkáváme jediného fanouška v symbolech Zvezdy nebo Partizanu. Zvláštní. Přijde mi, jako by se snad jen na zápas odněkud vynořili, a pak zase v tichosti vypařili. Nevím.

Přírodní bohatství ve stínu mafie
V den čtvrtý opouštíme dvoumilionový Bělehrad a vydáváme se dále na jih. Směrem k černohorským hranicím. Zhruba sto kilometrů za městem se začíná krajina krásně vlnit a z nudné placky se rázem ocitáme v zelených kopcích, míjíme pasoucí se dobytek, scenérie místy připomínají svahy někde nad Innsbruckem v Tyrolských Alpách. Jižní Srbsko a třešnička v podobě jezera Zlatar je skutečně nádherné a pro mne rozhodně nejhezčí část země, kterou jsem mohl vidět.

Černá Hora patří k nejchudším zemím Evropy. Pro většinu Čechů bych si troufl říct, že je stále velká neznámá. Zemi s půl milionem obyvatel údajně ve skutečnosti ovládají tři rodinné mafiánské klany. Policie zde prý patří k nejzkorumpovanějším na starém kontinentu.

Přírodní bohatství je zde však neskutečné. Monumentální pohoří, domečky vysoko v kopcích, lesy zelené jako z pohádky. Jestli jsem byl oprávněně nadšen krajinou v jižní části Srbska, toto je o level až dva výše.

O Podgorici, hlavním městě Černé Hory, toho příliš nevím. Kdesi jsem četl, že je to snad nejškaredší hlavní město Evropy. Mne si však získala hned. Moderní malebná a čistá. Procházíme centrem, pro náročného turistu tady, pravda, k poznání zas moc není, ale já jsem spokojen. Poznávání a cestování je jedno velké subjektivum.

Hlavní náměstí mi připomíná náměstí v Jeseníku, zábavní ulice vedle zase Stodolní. Vzrušuje mne představa, že právě někde tady sídlí nebo pochází obávaná černohorská mafie. Jsou to snad ti chlapi pokuřující na rohu ulici? Jsou to snad ti, co právě projeli v naleštěném BMW s tmavými okny? Kde bydlí? V hlavě mi běží plno otázek. Baví mne to. Podgorica je však bezpečná a příjemná.

Bacha na místní ultras, radí čeští výjezdoví matadoři
Mnoho ulic zdobí hezké malby ultras „Varvari Podgorica“, fanoušků jediného známějšího klubu v zemi, Buducnosti Podgorica. První večer také navštěvujeme zdejší kulturní festival. Vydáváme se i do hor nad největší balkánské jezero, Skadar, a navštěvujeme malinkou vesničku Godinje, kde naháněl herec Hynek Čermák místní bossy v seriálu Rapl. Po cestě zpět pak míříme do tréninkového centra Buducnosti a zároveň do sídla černohorského fotbalového svazu, jejíž recepce je naší drzostí mírně zaskočena a brzy je nám diplomaticky doporučeno budovu opustit.

V podvečer kvalifikačního zápasu dostáváme informace o nepříjemných zkušenostech některých českých fanoušků v Podgorici před 8 lety, kteří uvízli v sítích zmiňovaných „Varvarů Podgorica,“ přičemž se u nich v některých případech měly objevit i nože, kterými asi úplně Čechům strouhat jablka na svačinu nechtěli.

Nu což, nějak to dopadne, říkám si. Nemají důvod se s námi na rozdíl od Srbů přátelit. Co jim do nás a co nám do nich, že jo, a vůbec, kdo se bojí, nesmí do lesa. S rizikem napadení v takové destinaci počítáme. Preventivně však po doporučení zkušených českých výjezďáků měníme hospodu k předzápasovému občerstvení a usazujeme se v příjemné ,,irské“ na dostřel stadionu Buducnosti.

Stadion je hezký, Černohorci fandí do prvního inkasovaného gólu výborně. Mají dva kotle. Jeden menší vedle nás, řekl bych, že se jedná o nějaký reprezentační fanklub. Je tam mnoho dětí. Druhý naproti, kde se aktivně fandí za největší vlajkou Ultra Crna Gora. Zvlášť libozvučný chorál „ty si naša prva ljuba,“ oslavující krásy Černé Hory mi zní v uších ještě teď.

Fotbal mne tak jako drtivá většina zápasů české reprezentace nebaví. Neumím se pro to jednoduše nadchnout. Fotím si raději stadion. Stěží se překonám k pár pokřikům. V sektoru Čechů to vypadá klasicky. Asi 20% těch, co chtějí s komorní atmosférou na reprezentaci něco udělat, zbytek česká klasika. Podotýkám však, že support Čechů mi zlý po většinu zápasu vůbec nepřipadal. Vítězíme, po 20 minutách jsme ze stadionu s očekáváním vypuštěni do ulic noční Podgorice. Neděje se vůbec nic. Místní ultras o nás (přiznejme si, že naštěstí) nejeví zájem.

Bosna je chudá země. Asi stejně jako Černá Hora, ale nemá moře. A v zemi žije na rozdíl od Černé Hory větší množství národnostních menšin. Bosenští Chorvati, bosenští Srbové, Albánci. Mísí se zde spousta náboženství. Vidíme to v Mostaru. Jen co minete katolický kostel, slyšíte svolávat místního imáma muslimy k večerní modlitbě. Je tady taky znát silný chorvatský vliv. Ubytováváme se na šedivém, nevábně vypadajícím sídlišti. Historické centrum města je krásné. Úzké jihoevropské uličky, vůně specialit, klenutý most nad řekou Neretvou. Návštěvou také poctíme stadion klubu Zrinski Mostar, ke kterému se hlásí zejména bosenští Chorvaté.

Sounáležitost, která nemá obdoby, aneb dalmátský fenomén  Hajduk
Do Chorvatska se na různá místa vracím docela v pravidelných intervalech. Mám tu zemi rád. Shazuji ze stolu názory o „trapné dovolené“ na předraženém Jadranu. Vždy tady objevuji spoustu nového. Třicetistupňový Split je pro nás takovou třešničkou na dortu.

Průzračně čisté moře na pláži v Bačvici, fascinující centrum města, spousta výborného jídla, komentovaná prohlídka stadionu Hajduku, výstup na kopec Marjan a impozantní výhled na město a záliv.

Pravda, na mezinárodní scéně je dnes Hajduk zcela bezvýznamný klub, ale jen těžko byste na fotbalové mapě Evropy hledali město, které je se svým klubem tak silně spjato. Ve Splitu, kolébce ultras, kde také v roce 1950 vznikla první organizovaná skupina fanoušků na světě, Torcida, proměnili vášeň ke klubu na, z mého pohledu, nedosažitelnou úroveň.

Torcida a Hajduk na vás dýchá na každém rohu. Taxikáři v elegantních polokošilích se znakem Hajduku, sličná barmanka v minišatech Torcidy či prodavačka v obchůdku s magickou číslovkou 1950 na hrudi. Hajduk ctí i ti, kteří na fotbal běžně nechodí. Je to jakási součást sociální identity Dalmácie.

Když k tomu přičtete všudypřítomné malby či dobové obrazy v místních restauracích odkazující  Hajduk, připadáte si jako v nejfotbalovějším městě na světě vůbec. Skutečná realita je však dnes trošku jiná.

Zejména rozpadu Jugoslávie a vzniku samostatné chorvatské ligy šly návštěvy i na Hajduku vlivem úbytku atraktivních zápasů značně dolů a dnes se návštěvnost pohybuje v průměru kolem 12 tisíc. Jen největší šlágr s Dinamem se hraje asi pětkrát za rok, což je šílená představa. Na drtivou většinu výjezdů se ale běžný fanda Hajduku kvůli malým sektorům pro hosty v Chorvatsku a kvótám přidělených lístků ani nedostane. Jezdí jen špička hierarchie Torcidy. Tak či tak je ve Splitu a pobřeží fenomén Hajduku a Torcidy spektakulární.

Mám pocit, že ve Splitu mají oči i stěny. Vykračujeme si noční splitskou Rivou, zkoušíme u mladíka v triku Torcidy zjistit, jestli dnes ve městě shlédneme oslavnou pyroshow Torcidy. Jsme tu totiž přesně v den 40. narozenin stadionu Poljud. Za chvíli se kousek od nás na nábřeží objevují tři typy, které nás mlčky laserují od hlavy k patě. Víme, že tu nejsou z plezíru. Sledují nás. Asi jsme se jen moc nahlas ptali. Po chvíli zase mizí v přilehlých uličkách.

Vzpomínám na kamaráda, kterého zde kdysi Torcida obklíčila a vyslýchala jen proto, že se příliš nápadně bavil cizím jazykem a ne domácí chorvatštinou o Zenitu Petrohrad před pohárovým zápasem s Hajdukem. Jsou všude a ví o vás na každém rohu.

Ve Splitu si také nenecháme ujít ani kamennou prodejnu samotné Torcidy. Ihned jsme podrobeni stručnému výslechu, odkud jsme, jak dlouho tady budeme a dotaz míří rovněž na klubovou příslušnost. Okamžitě přiznávám baníkovství, přičemž prodavač souhlasně pokývne hlavou, dostávám zřejmě nálepku nezávadné osoby a mohu se pokochat zdejším, převážně „casual“ zaměřeným sortimentem. Samotný obchod je velikostně maximálně tak velký, jako původní prodejna ultras Baníku.

Kromě toho také z venku shlédneme stadion místního, dnes třetiligového, RNK Split, který i chvílemi docela zdatně Hajduku v tabulce konkuroval. Během prvoligových sezon se jeho návštěvnost pohybovala kolem dvou tisíc fanoušků, kteří měli i svoji ultras skupinu „Crveni Djavoli“. Ta však s pády klubu do nižších soutěží zamířila do propadliště chorvatských ultras dějin.

Hurá domů
Balkánské dobrodružství končí, nastal znovu čas se vrátit do české všední reality, kterou si však můžete dělat přece takovou, jakou hlavně sami chcete.

Co mne velmi mile překvapilo, jsou místní řidiči, silnice a vozový park Balkánců. Řidiči jsou ve všech státech na balkánské poměry abnormálně ohleduplní a spořádání, silnice a dálnice převážně ve velmi dobrém stavu a automobilová vybavenost Balkánců z větší poloviny srovnatelná s Českem, snad i Rakouskem nebo Německem. Výjimkou nejsou naleštěné nové audi nebo mercedesy před polorozpadlými domy. Kde na to berou, nevím. Asi díky práci v zahraničí.

Co mne zaujalo dále, je jejich totální posedlost hranolkama. No prostě v nabídce skoro ke všemu. Oni nám je jednou dali i ke snídani.

Obecně lze říct, že ve všech zemích servírují v restauracích tak nějak to samé, výběr mi tak pestrý nepřipadá, ale jsou to porce pro dva. A až na dražší Split se tady všude nacpete fakt parádně za příjemné ceny, které nijak zvlášť nezatíží průměrně vydělávajícího českého daňového poplatníka.

A jestli bych měl vybrat něco, co bylo na celé cestě nejkrásnější? No přece pohodový a bezpečný návrat domů.

Autor: TomášO & Blog