Historie polských chuligánů – díl 5 – nová doba

Poslední díl jsme skončili zmínkou o tom, že policie a státní orgány na konci 90.let minulého století usilovně cvičily metody zásahu proti chuligánům. Přelom tisíciletí znamenal v Polsku konec „zlaté éry“ chuligánství přímo na stadionech.

Zápas od zápasu bylo těžší napadnout soupeře přímo v útrobách fotbalových stánků. Začaly se budovat regulérní sektory hostí s vysokými ploty, navíc policajti lemovaly všechny prostory, které oddělovaly hosty od domácích.

Polští chuligáni proto museli vymyslet jiný způsob, jak se dostat ke svým rivalům. Jak se ukázalo, nebyl to pro ně žádný problém. Prostor k napadnutí soupeře viděli při cestě hostí domů. Na začátku nového tisíciletí cestovala velká část fanoušků na zápasy minibusy či autobusy. Policejní ochrana končila zpravidla na hranicích města, a proto každý bus musel počítat s napadnutím někde po cestě domů.

Začíná slavná éra tzv. kamionek, která se později rozšířila i na vlakové spoje, které začali fanoušci využívat velmi hojně. Ve vlaku měli chuligáni jednoho mužstva zvěda, který zatáhl za ruční brzdu na smluveném místě a vlak se stal terčem nájezdu jeho kolegů, kteří přesně věděli, kde mají čekat.

Tuto „aktivitu“ provozují polské chuligánské skupiny hojně dodnes, byť je stále těžší a těžší napadnout soupeře na cestě, neboť policejní dozor provází fanoušky hostí po celé trase jejich cesty.

Tento způsob boje s sebou nese také různé úlovky. Spousta táborů v něm ztratila svou vlajku, nemluvě o záplavě šál či dalších suvenýrů.

Tak například: vlajka Petrochemie – Pride of Mazovia, kterou vlastnila skupina Petrochemie Plock se stala v kamionce kořiští Zaglebie Lubin, obrovské sektorové vlajky Wisla Krakow se zmocnili chuligáni Legie Varšava, kteří čekali na jednom z odpočívadel u Mc Donalds na své soupeře z Krakowa.

Začátek 21. století také znamenal změnu v myšlení polských chuligánů. Lidé z elitních polských chuligánských ekip odmítli pití alkoholu a s ním spojené opilecké excesy. Chtěli vyhrávat v bitkách za každou cenu, a proto raději začali chodit do posilovny a začali trénovat bojová umění. Spousta z nich však prokládala cvičení užíváním steroidů a dalších chemických prostředků, díky kterým nabírali svalovou hmotu.

Postupem času se mezi chuligány vmísili i lidé, kteří nemají s fotbalem nic společného, například vyhazovačí z nočních klubů apod. S tím souvisí také zapojení chuligánů do ilegálních činností.

Ve stejné době, čili na začátku nového tisíciletí, jsou polští fanoušci fascinování kulturou jihoevropských skupin (choreografie, melodické chorály). Vytváří se proto sdružení „ultras“, kteří tvoří atmosféru na stadionech. V počátku však nemají chuligáni pochopení pro tuto nově formovanou skupinu lidí a někteří z nich dokonce stojí na jiných místech stadionu než „ultra“ skupiny. Chuligáni nechtějí zpívat chorály, nosit klubové věci. Dochází k velkému rozkolu na celé polské scéně.

Přesto však nedochází k častým konfliktům mezi ultras a hooligans různých klubů. Důvodem je existence silného jádra moci, někdy i jednotlivce, který vede chuligánkou skupinu. „Ultrasáci“ proto povětšinou nejsou napadáni chuligány stejného klubu.

Mnohem důležitější pro fanoušky je totiž hlášení se ke klubovým barvám, než příslušnost k nějaké skupině. Proto také nenalézáme příliš vlajek, triček a dalších propriet s názvem té či oné skupiny, která se hlásí k nějakému klubu.

K jednomu velkému konfliktu mezi příslušníky ultras a hooligans dochází jen v Bialystoku. Zde se na tribunách střetávají skinheadi a Pretoriáni. Válka roku 2005 trvá několik měsíců, obě znepřátelelé skupiny na sebe útočí noži či sekerami. Výsledkem je jeden mrtvý na straně Pretoriánů. Skupina Pretoriánů je také kompletně vyhnána z tribun.

Pikniky, třetí poločasy aneb je těžké zastavit neporazitelný Lech

Na konci 90.let a na začátku nového století se také začínají rozmáhat domluvené střety mezi jednotlivými tábory. Střety probíhají na předem vybraných místech, někdy jsou omezeny počty či věkem.

První takový piknik se odehraje v roce 1998 mezi Arkou Gdynia a Lechií Gdaňsk. Na obou stranách se staví po 21 bojovnících. Jelikož ještě nejsou daná nějaká pravidla, střet končí remízou.

V prvních letech se žádný tábor nechtěl potkat s Arkou Gdynia, která bez problémů zničila Legii Varšava a po 7 minutovém boji také velmi silný LKS Lodž. Narazila až ve Wroclawi, kde ji místní banda po tuhém boji porazila.

V prvních deseti letech však nad všemi čněl jiný tábor – Lech Poznaň. Neporažení bojovníci dokonce dvakrát rozprášili při setkání banda na bandu Legii Varšava, kromě spousty jiných také zničili velmi silné tábory Ruchu Chorzow (v gigantické bitce, které se účastnilo 530 lidí, 290 Ruchu a 240 Lechu, Lech i přes početní nevýhodu bitku zvládl), ve vítězné bitce proti Widzewu Lodž bohužel zahynul jeden chuligán z Lodže (byla to vůbec jediná smrt při domluvené bitce v historii), Lech porazil také Zaglebii Sosnowiec, Slask Wroclaw, Gornik Zabrze, LKS Lodž, Jagiellonii Bialystok, Motor Lublin či Zawiszu Bydhošť.

Jen jedinkrát se stalo, že chuligáni Lechu odešli z bitky poraženi. V roce 2009 byla v bitce 70 proti 70 nad jejich síly Lechia Gdaňsk.

Lech Poznaň také změřil síly s Dynamem Drážďany, které je považováno za chuligánkou jedničku Německa, také tento střet vyzněl jasně pro polský tábor.

Za zmínku ještě stojí neuskutečněné měření sil mezi Lechem a CZ Bělehrad. Ta hrála svůj zápas Poháru UEFA v Grodzisku a byl vyzvám Lechem k bitce. Na smluvené místo však chuligáni ze Srbska dorazili posilněni o nože, kovové násady či dřevěné palice. Lech tento způsob boje neakceptoval a nabízel střet „s holýma rukama“. Z bitky tak nakonec sešlo.

V posledním díle se podíváme na novodobou historii poslých chuligánů, na používání zbraní při bitkách, podíváme se na specifickou situaci v Lodži či Krakově a zaměříme se na Poznanský pakt z roku 2004.

Gigantická bitva mezi Lechem (240) a Ruchem (290), výhra Lech

Lech poráží Motor Lublin

Legia x Arka, výhra Arky

Bitka v Zabrze 2009, Legia - bílá trička (130) x Gornik Zabrze - černá trička (175), výhra Gornika. Dlouhodobá dvojka Legia se nečekaně sklonila před Gornikem

Autor: RadekN