Blog fanoušků: Večiti derbi

Jak čas plynul, sem tam jsem se podíval ze zvědavosti, zda se pohnulo s termínem bělehradského derby, nicméně vše bylo stále při starém. Toto trvalo do konce února, než spatřilo světlo světa novinka, že derby bylo přeloženo na sobotu 4.3 za účelem toho, že v únoru by mohla být ještě zima (a zrovna náhodou v ten den Crvena Zvezda slaví vznik klubu). Vše bylo samozřejmě na popud srbského svazu. Toto odůvodnění mě docela pobavilo, když vezmu v potaz, jak se v Česku hýbe s "termínovkou".

 

Slovo dalo slovo a z Ostravy v pátek 3.3 vyjelo čtyřčlenné auto chacharů na bezmála 900 km dlouhý trip za poznáním.

Cesta byla plynulá a první zastávka čekala v Trnavě u jejich nového stadionu. Jelikož jsme doposud neviděli zrekonstruovaný domov místního Spartaku, tak program zastavení byl jasný, co nejvíce odpozorovat i přes mříže ohledně stadionu Antona Malatinského a při té příležitosti omrknout fans shop, který nebyl vyveden vůbec špatně. Dominance červené barvy se všemi znaky klubů či nabídka zajímavých propriet pro fanoušky domácích... Jo, pěkné, líbilo se nám. 

 

Auto si vydechlo a mohlo se připravit na další stovky kilometrů, co nás ještě čekalo. Přes Komárno, Budapešť a objetí Noviho Sadu jsme ve večerní záři nejen pouličních lamp viděli konečný cíl cesty, Bělehrad.

 

Ráno byl směr cesty jasný, stadion Rajka Mitiče, kde reprezentace ČSSR v roce 1976 vyhrála Mistra Evropy.  

Lístek na tribunu "ISTOK" stál lidových 1.000,- dinárů (v přepočtu asi 200 korun), po koupi lupenů jsme následně navštívili jak oficiální fans shop Crvene Zvezdy, tak i odnož od fanoušků a to jest Delije, které sídlí naproti sobě v útrobách stadionu. Nicméně, když to porovnám s výše uvedeným obchodem v Trnavě, tak alespoň pro mě v tomhle ohledu menší zklamání, Spartak lepší než CZ. Každopádně z oficiálního obchodu bylo oknem vidět, jak Delije v dopoledních hodinách v desítkách lidí už připravuje sektor na večerní show.

 

Počasí v ten den přálo, tudíž by byla škoda, abychom neprošli okolí tohoto svatostánku i s přilehlým domovem Partizanu Bělehrad. Ten je vzdálen od úhlavního nepřítele jeden kilometr, kdy je odděluje pár panelových domů s menší samoobsluhou.

U stadionu Partizanu nás zaujaly pěkné malůvky nejen Grobari, což je samozřejmě hlavní fanouškovská skupina černo-bílých, ale i jejich družeb, jako je CSKA Moskva či PAOK Soluň. A zvláště musím upozornit na to, jak se snaží nejen u stadionu, ale i ve městě poukazovat na slavné milníky z historie FK Partizan, ať už to jsou jejich slavní hráči, trenér či výhra nad pražskou Spartu v poměru 5:0.

 

Po obhlídce okolí, slavného pravoslavného chrámu Sv. Sávy a centru města nastal skoro večer. Davy lidí mělo směr jediný a tím jest místo, kde se odehraje 153. derby Beograda.

 

Kontrola u vstupu běžná, žádná kontrola občanek a podobných procedur, které známe u nás, když se hraje velký a zajímavý zápas.

 

Ohledně dění při zápase... Zde budou slova asi zbytečná, protože by se z toho stal román, fotky a videa řeknou více. Snad jen ve zkratce, jak jsem byl natěšený, tak neříkám, že jsem byl zklamán, ale asi jsem čekal něco "více", to myslím bouři v hledišti v podobě supportu atd. Hosté na to, že měli plný sektor, tak fandili pořádně na začátku zápasu, posléze sem tam během utkání a pak hlavně ke konci. Za zmínku stojí jejich přiložení pod kotlem po zahajovacím hvizdu a pak, když v 85. minutě vyrovnali, kdy ze sektorů asi během deseti (?) vteřin vylítlo několik desítek sedaček (a to nepočítám světlice, kdy bezpečností složky maximálně udělali krok vedle, žádná agrese nic, v ČR už by nadržení hasiči stříkali zprava doleva a policie použila slzný plyn).

 

Delije zpívalo celý zápas, ale že by to byla bouře se říci taky nedá. Velký dojem udělala hlavně jejich pyroshow v 72. minutě (symbolicky, protože CZ Bělehrad v ten den slavilo 72. narozeniny).

 

Utkání vítěze nemělo, po závěrečném hvizdu byl stav zápasu 1:1.

 

Ale i tak to byl zážitek, zažít toto derby.

 

Každopádně, když už jsme měli cestu kolem Noviho Sadu, jeli jsme se podívati na jejich stadion. Město jako takové je jedna velká deprese. Na Bělehradu je vidět, že začíná ekonomicky žít, ale Novi Sad, tam, jako by se zastavil život těsně po skončení války. To ale nemění nic na propagaci místní Vojvodiny. Všude po městě vidíte jejich graffiti a hlavní skvost naleznete na dlouhé zdi u stadionu, kde malůvky fanoušků připomínají další velké milníky tohoto mužstva.

 

Byla to poučná a zajímavá cesta, máme na staří na co vzpomínat...

 

Má úcta

Trevor