Žluto-modré peklo... Fenerbahçe x Trabsonspor

Rubrika Blog fanoušků & Groundhopping je určena všem, kteří se chtějí podělit s ostatními návštěvníky našeho portálu o své zážitky z cest za svým klubem, groundhoppingem, a nebo o své názory na dění ve světě fanoušků. Text a fotografie posílejte na info@supporters.cz (Blog fanoušků & Groundhopping).

Fenerbahçe vs. Trabsonspor. Utkání dvou celků, které si v minulé sezóně vybojovaly účast v evropských pohárech mi přišel dostatečně atraktivní, tudíž se snažím získat vstupenku na tento zápas. Systém mají v Turecku nastaven poměrně stupidně, člověk musí být členem portálu Biletix, kde se dají sehnat lístky, a prodej pro lidi, jenž nejsou vlastníky klubových karet, startoval v sobotu, kdy už jsem byl v největším tureckém městě, a tudíž bez potřebného přístupu na internet.

Po koupi přes net si teprve můžete vstupenku vyzvednout. No, stálo to poměrně dost úsilí, ale nakonec se to podařilo. Bohužel ne na nejlevnější tribuny, takže návštěva se vyšplhala oproti původním předpokladům na dvojnásobek, 1100 Kč. Fenerbahçe má obecně nejdražší vstupenky v Turecku, nicméně je známo skvělým supportem, takže jsem neváhal ani sekundu.

V den zápasu si tedy vyzvedávám vstupenku a mířím na stadion. Fanoušci v žlutomodrých dresech chodí všemi možnými směry, tudíž se ptám dvou starších chlápků na cestu. Prý mohu jít s nimi, a tak s radostí nabídku přijímám. Obecně již od ranních hodin je v městě viděno velké množství dresů, šál, čepic Fenerbahçe, prodejci těchto suvenýrů klasicky na každém rohu. Před stadionem využívám jednoho takového, šála stála 10 lir, což je zhruba 100 Kč. Krásný kup, a tak se s úsměvem vracím k mým průvodcům, vidím, že jeden z nich si také mezitím pořídil šálu, jen ho stála méně než třetinu, konkrétně 3 liry. No, asi tady začnu smlouvat opravdu u všeho.

Mezi paneláky konečně vidím stadión, senioři mě navádí na můj vstup a tak se od nich odděluji. Nicméně bylo ještě dost času do výkopu, tak se snažím nasát atmosféru pozorováním ulic v okolí. Nic moc velkého se neděje, jedna menší skupina odpaluje pár ohňů, zpěvu na Turecko málo. Během mé činnosti se ke mně nachomítá mladší týpek, smutné oči, pouze turečtina. Z jeho gestikulací jsem pochopil, že je fanda domácích a nemůže jít na zápas. Dotaz ohledně darování lístku překvapivě odmítám, byť se chlapec snažil poměrně dlouho a vypadal opravdu smutně. Hodinu a půl před zápasem jdu na stadion, doprovází mě sličné policistky, cestou míjím jejich kolegy, kteří do sebe ládují svačinu. V útrobách poměrně skromná nabídka občerstvení, ceny však extrémní, drahá tady tedy není jen vstupenka.

Poměrně rychle nacházím své místo, resp. sedačku, na kterou si pak stoupnu. Tribuny zaplněny různě, za brankami plno, podélné tribuny zatím zejí prázdnotou. Velký pískot doprovází příchod hostujících brankářů na rozcvičení, později i ostatních hráčů Trabzonu, naopak ovace sklízí domácí borci. Během rozcvičování mě zaujalo vyvolávání snad všech domácích hráčů od tribun za brankou, kteří po skandování či zpívání svého jména jdou pozdravit tribuny potleskem s následným klepáním na srdce či třemi pohyby ruky jako při házení žabek do vody, na což následuje příslušná odpověď z ochozů. Někteří hráči opouští přípravu na zápas vícekrát a jdou pozdravit i druhou tribunu. Tuto tradici jsem viděl již dřív, ale rozhodně ne s tak velkým počtem hráčů. Následuje čtení soupisky, kde jsou jako 12. hráč uvedeni domácí příznivci. Ještě hymna či jiné songy oslavující žlutomodré barvy s často používaným spojením Fenerbahçe şampiyon zní před začátkem a můžeme jít na to.

Start utkání spouští lavinu, komplet stadion začíná hromadně skákat, tohle bláznovství mě asi nikdy neomrzí. Během zápasu vydatně fandí celý stadión, někdy se přistihnu, že tribuny sleduji víc než fotbal. Ač se o to hondě snažím, nedokážu odhadnout, která tribuna za brankou je hlavní kotel, povzbuzují obě stejně, někdy dokonce zaráz. Tribuna je řízena support leaderem umístěným na stupínku trčícím nad všemi, všiml jsem si také vlajek, jenž byly více fortelné a určitě nebyly vyrobeny pouze z látky, jak je tomu zvykem u nás. Komunikace mezi jednotlivými částmi stadionu je na vysoké úrovni. Překřikování je střídavě se spodní tribunou, boční, zbytkem stadionu. Tlak na hostující hráče při šanci, rohu či standardce je obrovský, každá příležitost je silně emočně vnímána, prostě dokonalé fanouškovské představení.

Bohužel opět se hrálo bez hostujících fanoušků, část sektoru jim vyhrazeného byla společně s pár dalšími nejdražšími místy jedinými neobsazenými částmi domácího stánku. Jeden z hráčů Trabzonsopru měl asi nějaký vroubek z minulosti, každý jeho dotek již od začátku zápasu je doprovázen nenávistným pískotem či hučením, resp. „jučením“. V Turecku při nelibosti totiž vydávají zvuk, jenž by mohl oslovovat prvního z dvojice Jů a Hele. První polovina branku nepřinesla a já si konečně mohu odpočinout po stání na nestabilním sedadle. O přestávce již opět zní songy o domácím klubu, nutno říct, že už mi to chvílemi lezlo na nervy. V druhé půlce Fener tlačí, což má za následek i větší aktivitu na tribunách, hosté se spoléhají spíše na brejky. Už od první poloviny hostující brankář při odkopech šetří čas, v druhé se situace ještě zhoršuje. Blížící se konec zápasu má za následek přerušení díky nějakým předmětům, co na něj letěly, situaci se pokynutím na diváky snažil řešit i rozhodčí, během chvilky se u ochozů nachází policie i těžkooděnci.

Ani poslední šance gólem neskočily, po konečném hvizdu se ještě na hřišti mezi hráči semlela menší šarvátka, rozhodčí musejí odcházet za pomoci policie a štítů. Až dodatečně se dovídám, že nervozita domácích byla přenesena i před stadion, kde došlo na potyčky s policií. Já zaznamenal jen menší útoky na policejní vůz a silnou výměnu názorů s místní televizí, která se situaci pokoušela natáčet. Odchodem ze stadionu se spolu s davem doslova prokašlu, zřejmě nějaký následek výše zmíněného. Lidi zklamaní, naštvaní na rozhodčího, hostujícího gólmana, nervózní. A já byl zase hodně naštván na hráče, protože ani u pátého pokusu v Turecku jsem se nedočkal výhry domácího celku. Nuž třeba příště.

Je velmi těžké srovnávat jednotlivé tábory v Turecku, pro objektivnější hodnocení bych musel sledovat stejně vyhrocené zápasy ze stejného místa, se stejným výsledkem, což je nereálné. Nicméně dle mého fans Fenerbahçe patří k tomu nejlepšímu, ať už rozmanitostí pokřiků, jež se oproti ostatním týmům výrazněji lišily, ale i častým zapojováním podélných tribun, vztahu s hráči. Sečteno, podtrženo, i přes dražší vstupenku mohu domácí zápas Fenerbahçe doporučit, rozhodně se při jeho návštěvě nudit nebudete.